Příběh sester Matiových byl o rozhodnutí. Jak jejich rozhovor, na konci kterého došly k pravděpodobně doposud nejzásadnějšímu životnímu rozhodnutí, vypadal? Zde je jeho přepis.

Lucie Bílá (LB): Já měla husí kůži, pánové.
Jaro Slávik (JS): Mně vadil způsob, jakým jste to předvedly. Vynikající pasáže se střídaly s těmi horšími...
Jan Kraus (JK): Je to pro vás lepší, když vystupujete společně?
Pavlína: Já se cítím dobře, vždyť je to ségra...
JK: To já chápu, ale tady jde o zpěv. Jestli by nebylo lepší, kdybyste to zkusily každá zvlášť a s jinou písničkou?
Pavlína: Tak to můžeme zkusit...
LB: Já bych to nechala na příště.
JS: Já bych to nenechával na příště, já bych chtěl slyšet zajímavou písničku od tebe. (ukázal na Pavlínu)
JK: Takže kdybychom vás teď chtěli rozdělit, tak to půjde?
Pavlína: No, asi jo, ale já nechci...
JK: Žádná, nebo jenom jedna, je to akceptovatelný?  
Jitka: Pro mě jo.
Pavlína: Pro mě ne...
JS: Ty máš, Pavlíno, šanci dojít velmi daleko, kdybys šla sólově...
JK: Já můžu říct, pokud by měly být obě, dám ne...
JS: Jděte se poradit dozadu, my tu počkáme na vaše rozhodnutí.
Pavlína: (při odchodu z jeviště) Ty vole...
Martin Pyco Rausch: Není nic, co bychom vám záviděli...
Pavlína: Jitko, já nemůžu. Já tam strašně chci jít, ale s tebou.
Jitka: No běž!
Martin Pyco Rausch: Bohužel nemáte mnoho času na to, abyste udělaly důležité rozhodnutí, které bude definitivní pro vás obě.
Pavlína: Já tam jdu, ale bude to pro mámu, jo?
Jakub Prachař: (k Jitce) To je to nejkrásnější, co jsi mohla pro svou sestru udělat, to mi věř.
LB: Neplakej, budeš zpívat i za ségru.
Martin Pyco Rausch: Je skvělá.
Jakub Prachař: Vy si spolu ještě zazpíváte...